Vypnout preloader

STUDENTI

STUDENTI

Veronika Skalecká
V této kapitole je představena role pardubických studentů v průběhu revolučních dní roku 1989. Po vzoru Prahy se také vysokoškoláci v Pardubicích zapojili do aktivit, které měly pomoci úspěchu započaté revoluce – velkou zásluhu měli zejména na informování celého pardubického regionu o aktuálním dění.


Vysokoškoláci v revolučním období Akademičtí pracovníci a pedagogové Pardubičtí gymnazisté

Kniha o Sametové revoluci

Vysokoškoláci v revolučním období

V roce 1989, tedy v době, kdy u nás neexistovala nezávislá média a všechny informační toky byly pod dohledem Komunistické strany Československa, se lidé mimo pražskou metropoli dozvídali o tamním zásahu proti studentům se zpožděním a z neoficiálních zdrojů. Památný 17. listopad připadl na pátek, během víkendu pak začaly pomalu pronikat informace o pražském dění i do Pardubic – v sobotu večer informoval o událostech exilový rozhlas, další informace pak přivezli studenti v neděli, kdy se začali vracet z návštěvy u rodičů v Praze na pardubické koleje Vysoké školy chemicko-technologické. V pondělí se někteří studenti vydali na večerní shromáždění v pardubickém divadle. Na další dění vzpomíná tehdejší student VŠCHT Martin Ťopek.

„My studenti jsme pak šli rovnou na koleje a sešli jsme se tam v nějaké klubovně. A normálně jsme tam řekli, že vytvoříme stávkový výbor. Druhý den jsme se sešli už ve velké posluchárně, tam proběhly takové dílčí organizační záležitosti jako volba stávkového výboru. Já a Zbyěnk Vašek jsme byli jmenováni do funkce takzvaných spojek stávkového výboru. […] Kromě stávkového výboru potom vznikla další taková oddělení, z jedné učebny byla kuchyň, pak byla místnost, kde bylo asi dvacet psacích strojů a holky, co uměly psát na stroji, tak přepisovaly, protože kopírka byla tehdy pod zámkem, to byla málem strategická zbraň, takže na ni nás nepustily. Holky měly pět kopíráků ve stroji a pořád přepisovaly. Prohlášení, výzvy, letáky, co se vylepovaly a rozdávaly lidem.“

Vzpomínky také dalších tehdejších vysokoškoláků naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Akademičtí pracovníci a pedagogové

Za revoluci se na školách nepostavili jen studenti, také mnoho akademických pracovníků a pedagogů bylo aktivních ve prospěch probíhajících změn. Na Vysoké škole chemicko-technologické vzniklo Občanské fórum akademických pracovníků, které sdružovalo pedagogy podporující revoluční změny. Mezi ně patřil také doc. Ing. Josef Kotyk, CSc., který dosud působí na pardubické univerzitě. Ten rovněž vzpomíná na tehdejší události na VŠCHT

„V pondělí 20. 11. se na pardubické VŠCHT normálně vyučuje, jakoby se nic nestalo. Vedoucímu katedry oznamuji, že jsem zásahem proti studentům pobouřen, a že si své stanovisko nenechám pro sebe. Na katedře se intenzivně diskutuje. O odjezdu některých studentů do Prahy, odpolední besedě studentů s rektorem, ani o večerní akci v divadle jsme neměli žádné informace. V úterý 21. 11. nejdu do školy Bubeníkovými sady a přes Olšinky, ale Třídou míru. U Grandu potkávám kolegu Pavla Šmahu a oba jsme rozhořčeni zásahem Pohotovostního pluku SNB proti bezbranným studentům. Divíme se, že pardubičtí studenti nereagují. O tom, že už začali reagovat, jsme ještě nevěděli. Domlouváme se, že pokud naši studenti nebudou s pražskými studenty solidární, musíme je k nějaké akci probudit..."

Další vzpomínky naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Pardubičtí gymnazisté a jejich pochod městem

Vedle vysokoškoláků se do revolučního dění v Pardubicích zapojili i místní gymnazisté, a to velmi záhy po událostech v Praze. Již v úterý 21. listopadu 1989 se na Gymnáziu Pardubice na Dašické ulici sešel celoškolský výbor SSM a vydal prohlášení, ve kterém studenti odsoudili zásahy pořádkových sil na Národní třídě v Praze a obrátili se na vládu s požadavky, například na vytvoření vládní komise, která by posoudila adekvátnost zásahu, dále žádali potrestání viníků a zveřejnění jejich jmen a funkcí. Vznikl také nápad uspořádat průvod studentů gymnázia městem až k sídlu VŠCHT na tehdejším Leninově náměstí (dnes náměstí Čs. legií). Po jednání s vedením gymnázia byl pochod studentů povolen, avšak za dodržení určitých podmínek – studenti se nesměli vychýlit z předem stanovené trasy, měli se zdržet vykřikování hesel a neměli mít žádné transparenty. Aby studenti dali alespoň nějak najevo ideu průvodu, vykoupili v papírnictví v sousedství budovy gymnázia československé státní vlaječky, další studenti si připnuli na oblečení trikolóry. Na památný průvod gymnazistů městem vzpomíná také tehdejší student 4. ročníku gymnázia Jan Řeháček, jeden z autorů této publikace.

„Trasa téměř tisícihlavého průvodu (gymnázium na Dašické ulici mělo tehdy 31 tříd, v každé bylo v průměru přes 30 studentů) vedla okolo Kostelíčka, Jahnovou třídou na dnešní náměstí Republiky a dále pak třídou Míru k Domu služeb a dále tehdejší ulici 7. listopadu (dnes 17. listopadu), a Sladkovského ulicí na tehdejší Leninovo náměstí (dnes nám. Čs. legií). Ředitel Kubát šel v čele průvodu. Jelikož jsme nemohli provolávat hesla, upozorňovali jsme na sebe alespoň tleskáním. Vzpomínám si také, že na chodnících postávali podél průvodu osoby, které celý průvod velmi pozorně sledovaly. Dle mého názoru se jednalo o příslušníky buďto neuniformovaných složek SNB nebo tehdejší Státní bezpečnosti.“