Vypnout preloader

ROZHOVORY

ROZHOVORY

Nabízíme ukázky rozhovorů a vzpomínek několika účastníků revolučních událostí v Pardubicích v roce 1989.


Rozhovor s Jarmilou Stibicovou


Jednou z vůdčích osobností Občanského fóra a Sametové revoluci v roce 1989 v Pardubicích byla bezesporu někdejší disidentka paní Jarmila Stibicová, která mi poskytla následující rozhovor.

Jak vzpomínáte na úplné počátky sametové revoluce v Pardubicích?
Já jsem byla v pátek 17. listopadu v Praze a z Prahy jsem se vrátila v neděli 19. listopadu. V Praze byla již revoluce v plném proudu a bylo mi jasné, že se to musí rozjet i na venkově. První se připojovala města, kde bylo divadlo a nějaká vysokoškolská fakulta. Například zatímco zde v Pardubicích revoluce v plném proudu, v Chrudimi se stále ještě nic nedělo.
V pondělí 20. listopadu ráno jsem šla do divadla. Tam se sešla skupina lidí z disentu a z divadla. V první fázi to ale nebyli divadelní herci, ale zejména technici. Až teprve večer se herci, ale nikoliv vedení divadla, připojili k revoluci. V divadle jsme se dopoledne domluvili, že večer bude v divadle shromáždění.
Večer jsem se pak spolu s manželem vypravila do divadla na to připravované shromáždění. Policajti to ale věděli a cestou do divadla na nás za podchodem čekali a chtěli mě zatknout. Došlo tam k fyzickému násilí. Křičela jsem, volala o pomoc, ale lidé z okolních domů se ještě báli, takže mi nikdo nepomohl. Byla jsem tedy zadržena policií a na tom pondělním večerním setkání v divadle jsem nebyla.

Celý rozhovor s Jarmilou Stibicovou naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Vzpomínky ing. arch. Miroslava Petráně


Mé vzpomínky na Sametovou revoluci začínají již ve čtvrtek 16. listopadu. Tehdy u našeho domu zazvonila dvě děvčata – někdejší studentky mé manželky, které v té době studovaly v Praze. Jedna z nich byla tuším pozdější televizní hlasatelka Jolana Voldánová. Mé manželce sdělily, že odjely z Prahy, protože se chystá nějaká velká demonstrace. Já jsem na to hned reagoval slovy, že zítra 17. listopadu bude konec režimu…

V průběhu víkendu jsem se doslechl prvotní informace o tom, co se přihodilo v pátek 17. listopadu na Národní třídě a co se děje v Praze. V pondělí za mnou přišel Eda Motyčka a přinesl mi protestní dopis adresovaný premiéru Adamcovi s tím, jestli by to lidi z Druposu nepodepsali. A k mému překvapení téměř všichni petici během pondělka podepsali. Zavolal jsem tedy Jaromíru Voseckému do divadla a on mi říkal, abych přišel večer do divadla.
Večer se zaplnilo divadlo snad tisícovkou lidí. Já jsem tam přišel o chvilku později a seděl jsem už na schodech. Všichni jsme s úžasem poslouchali líčení toho, co se přihodilo v pátek na Národní třídě a jaká je situace v Praze.

Celé vzpomínky ing. arch. Petráně naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor s Pavlem Šmídem


Oslovili jsme také Pavla Šmída, pardubického rodáka, který stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích a později byl i jeho manažerem.

Revoluce v Pardubicích začala o něco později než v Praze, první demonstrace se konala v pondělí 20. listopadu. To ale musela být tehdy velká odvaha, když nikdo ještě netušil, jak všechno dopadne?
Pro mě to nebylo zas až tak dramatické, protože mě v roce 1976 vyhodili z politických důvodů ze studií, takže já jsem posléze pracoval v několika dělnických profesích a tím mě definitivně osvobodili od nějakého vztahu k režimu, takže jsem například ani jsem nechodil k volbám. Byl jsem tehdy vyloučen ze školy pět dní před státnicemi a teprve v roce 1990 mi bylo umožněno školu dokončit.
Ale v první dny revoluce ten strach byl taky, to je samozřejmé. Pamatuji se na jeden z prvních pochodů snad hned v pondělí 20. listopadu okolo dnešního Domu hudby. Šli tam studenti konzervatoře v čele s tehdejším učitelem Milanem Stříteským a několika dalšími lidmi, mezi nimiž jsem byl i já. Později jsme se dozvěděli, že tehdejší budova OV KSČ (dnes Dům hudby) ve svém nitru ukrývala ozbrojené příslušníky milicí. Ale i pro ty milicionáře to musel být hrozný pocit, protože v tom průvodu šly hlavně děti, dospělých minimum. Naštěstí se nic nestalo.

Celý rozhovor s Pavlem Šmídem naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor s vlajkonošem z Grandu


Pokud jste v listopadových dnech roku 1989 patřili mezi pravidelné účastníky demonstrací konaných v rámci protikomunistické revoluce před Východočeským divadlem Pardubice, určitě si vybavíte postavu muže, který každý den stál na střeše hotelu Grand s velkou československou vlajkou. Byl jím Jiří H. Kubík a nabízíme Vám s ním následující rozhovor.

Jak došlo k tomu, že jste stál na střeše Grandu?
Já jsem poslouchal komunisty zakázaná rádia Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a tyto rozhlasové stanice hned po prvních protestech proti zásahu na Národní třídě v Praze 17. listopadu naznačovaly, že tentokrát jsou ony protesty velké a možná to je známka konce diktátorského režimu. Cítil jsem takový závan svobody a nenapadlo mě nic jiného než mu dát takový symbol - Československou státní vlajkou a pozdravit davy demonstrující před divadlem tímto jednoduchým symbolem, že už začíná být Československo svobodné. Že už budeme používat státní vlajku i jindy, než povolovala všemocná KSČ. Neměl jsem to nijak promyšlené. Demonstrantům se to zalíbilo a občas poslali vzkaz vlajkonošovi na střechu Grandu přes reproduktory. Za těch deset dní se z toho stal skutečně jakýsi symbol, jak mi mnohem později říkali lidé.

Celý rozhovor s Jiřím H. Kubíkem naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor s Odřichem Baštou


Vy jste pracoval v listopadu 1989 ve Východočeském divadle jako kulisák. Stál jste tedy u úplných počátků revolučních událostí v Pardubicích. Kdy tedy začala Sametová revoluce v Pardubicích?
V pondělí 20. listopadu dopoledne se konala v divadle schůzka, kde již byla i paní Jarmila Stibicová a z této schůzky již vzešlo Prohlášení zaměstnanců divadla, které bylo čteno veřejnosti. Nahoře v divadle ve zkušebně se tedy v pondělí 20. listopadu dopoledne založilo Občanské fórum. Tedy ještě bez účasti vysokoškoláků, ti se k nám přidali až o den později. Jelikož paní Stibicová není člověk, který je schopen strhnout dav, tak organizačně vznikající Občanské fórum převzal scénograf Jaromír Vosecký.
Na pondělní schůzce se ale také dohodlo, že já spolu s dalšími kolegy budeme ve vrátnici divadla a budeme hlídat, aby se do budovy nedostal žádný případný příslušník Státní bezpečnosti. A také, že se několikrát stalo, že se v revolučních dnech snažili tito lidé pod různými záminkami dostat do divadla. Ale naštěstí přes nás neprošli.

Celý rozhovor s Oldřichem Baštou naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor s Lumírem Sokolem


Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?
Zrovna 17. listopadu jsme byli na akci někde za Rychnovem, jel jsem tam s Gun Dreams, kteří tam měli vystoupit. Nějaký kapely odehrály, už nevím který, a pak na pódium přišel předseda národního výboru, v zádech estébáka a akci ukončil. Už se nám cosi doneslo od lidí, co tam přijeli, jako že se něco semlelo v Praze na Albertově a Národní třídě a že to konečně prasklo. Stáli jsme před pódiem a skandovali: „Svobodu! Svobodu! Svobodu!“ a předseda s estébákem pro jistotu kamsi zmizeli. Nicméně akce byla ukončena stejně, tak jsme s Mírou Papežem z Gun Dreams mazali do Chvaletic, věděl jsem totiž, že tam hraje Bártova Alice.

Tam už to, co se stalo v Praze, bylo známo, kapela měla podrobnější informace. Snad si dobře pamatuju, že dokonce nechali zahrát i Gun Dreams, Míra si to s nima domluvil.

Pak bylo přes zbytek víkendu informační embargo, takže nějaké novinky se nekonaly. Myslím, že už v neděli se lidi začali scházet před divadlem, nejdříve jen hloučky a pak se to rozrůstalo stále víc a víc. V jeden moment mě a Milana Daniela z Chrudimi vysadili lidi na dvě sražený popelnice a tak jsem vyložil všechno, co jsem věděl, ovšem Milan to pak dovysvětlil mnohem lépe, právě se vrátil z Prahy.

Celý rozhovor s Lumírem Sokolem naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor s Jiřím Razskazovem


Vy jste byl v roce 1989 vedoucím prodejny Supraphonu v Pardubicích. V tomto obchodě ve Smilově ulici se promítal videozáznam ze zásahu pořádkových sil 17. 11. 1989 na Národní třídě. Jak na to vzpomínáte?
Videokazetu mi donesli studenti VŠCHT. Ve výloze Supraphonu se videokazeta se záznamem zásahu na Národní třídě promítala asi dvakrát. A pak mi zavřeli krám. Promítalo se to jen ve čtvrtek 23. listopadu odpoledne a druhý den už byla prodejna uzavřena.

Jak k tomu došlo?
Já jsem měl polepené výlohy obchodu letáky a prohlášeními a bylo mi Janem Krátkým vyčítáno, že lidé nevidí přes letáky na vystavené zboží. Odvezli mě na SNB (tehdejší policie), sepsali tam se mnou protokol a pak mě pustili. Obchod byl tak uzavřen až do 27. listopadu, kdy byla generální stávka. Videokazetu jsem ale ještě předtím, než byl obchod zavřen a zapečetěn, stihnul rychle poslat po někom pryč, takže ji nezabavili, ale stále se mě snažili přimět k tomu, abych sundal letáky.

Celý rozhovor v Jiřím Razskazovem naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Rozhovor RNDr. Liborem Kudláčkem


Počátky Občanského fóra v Pardubicích byly položeny na setkání prof. Stibicové s dalšími aktivisty v divadle v pondělí 20. listopadu dopoledne a následně pak večer v divadle. Jak na počátky revoluce a Vašeho působení v Občanském fóru vzpomínáte?
Nejdřív ze všeho musím omluvit nepřesnosti v paměti – je to přeci jen 30 let a já jsem si nikdy neschovával poznámky, natož abych psal deník. Dnes mne to moc mrzí, bylo by to možná užitečné čtení i pro některé aktuální situace.

Snad mi tehdejší aktéři či pamětníci odpustí nějaké omyly, budu se snažit jich spáchat co nejméně. Začnu trochu zeširoka, ať je co krátit. Během listopadu a po něm se v Pardubicích postupně propojovaly aktivity vlastně docela analogické těm ústředním – pražským resp. celostátním. Pokud jde o zakládající skupiny Občanského fóra, byla tu Charta 77, reprezentovaná paní profesorkou neboli Jarmilkou Stibicovou se svým manželem Jaromírem (se kterou já jsem se osobně neznal) a její okolí. Dále „dramatická skupina“ kolem Východočeského divadla (v ní se ovšem před listopadem paradoxně na správné straně angažoval spíše divadelní personál než samotní herci, i když i mezi nimi mnohými z nich to celkem bublalo), od počátku někteří profesionálové v tvůrčích oborech jako architekt Mirek Petráň, jedna z výrazných postav listopadu i pozdějšího OF, sociolog Michal Vajrauch a další. Výraznou postavou byl bývalý představitel KANu Bohdan Dvořák. Já bych se přiřadil k partě, která se sama občas nazývala „Staré město“ – nevím, jak jinak ji nazvat podle tehdy oblíbené zábavy některých jejích členů opravovat v potu tváře vlastní či pronajaté domy a byty v komunisty zapomenutém historickém jádru města a pak v nich bydlet a pořádat nekonečné debaty a večírky.

To je samozřejmě zkratka – spojovalo nás toho víc, hlavně více či méně úspěšné pokusy o vlastní tvorbu v muzice, psaní i výtvarném umění apod., ale především být spolu a tak, aby nám do toho režim a jeho aktéři nemluvili. Odtud do OF patřili Pavel Šmíd, Honza Adamec, Eda Motyčka, Franta a Milan Vítovi, Zdeněk Stehno, Vlasta Doubrava, moje manželka Jarmila…

Celý rozhovor v RNDr. Liborem Kudláčkem naleznete v publikaci "Pardubický Samet".

Vzpomínky ekologa ing. Vítězslava Jandy


Vše kolem 17. listopadu 1989 nebylo takové překvapení. Bolševické režimy padly už v Polsku, Maďarsku a v NDR (Německé demokratické republice). Rozpadal se Sovětský svaz. V Československu se jakešovsko-husákovská nomenklatura držela zuby-nehty. Jen jsem si přál, aby se u toho nestřílelo, což u „morálky“ Lidových milicí, která byla v pohotovosti, nebylo tak jisté.

Dva roky před těmito událostmi jsem se vrátil z vojny z Liberce a hned jsem se zapojil do shánění podpisů proti výstavbě obří lanovky na Sněžku, megastavby vodního díla Gabčíkovo–Nagymároš. A také podpisů pod petici Několik vět Václava Havla. Zpráva o událostech v Praze mě nasměrovala do divadla. Poprvé jsem vstoupil do bytu za divadlem, docházel na fóra k manželům Vítovým na Pernštýnském náměstí a později jsem měl na starost styk s veřejností „Na tenise“ v Labské ulici. Celé dny bylo co dělat. Třídil jsem poštu různým komisím, neustále zvonily telefony, koordinovaly se schůzky, komise a setkání Občanského fóra, shromažďoval jsem různé petice. Zcela se mi změnil život.

Celé vzpomínky ing. Vítězslava Jandy naleznete v publikaci "Pardubický Samet".